Vím, že jsem divná a jiná, ale raději půjdu sama proti všem než s nimi.
Varování: Tyto stránky obsahují Yaoi a někdy i hentai. Naleznete zde i různé krvavé scény... Pokud tyto stránky nevyhledáváte, nebo jste jimi znechuceni odejděte a nevystavujte se vnitřnímu neklidu...

Tenká křídla andělské nenávisti 3.

13. března 2017 v 22:34 | Haga |  Na křídlech andělů
Ahoj....jo, já vím....už jsem tady hodně dlouho nebyla.....Říkala jsem, že dělám takovej menší projekt....a zvladla jsem ho, tedy alespoň jeho první část a teď pracuju na další části, no, upřímně jsem z toho měla celkem radost.
Jak jsem se sem tak koukala, tak jsem si uvědomila, žejsem hodně věcí nedopsala...a nejspíš ani nedopíšu, už to asi nedokážu, ale můžu to zkusit, navíc ten projekt zabírá většinu mého písařského času :D Uvidíme, co z toho vyjde....konec konců, zkusit se má opravdu všechno ne?
Tak jako zpožděnou oslavu mého snažení na projektu vám sem dám tenhle díl. Snad se bude líbit :))
 

Anděl strážnej XXIII.- Příště se zeptej "Spíš?"

27. srpna 2016 v 7:23 | Haga |  Na křídlech andělů
Haha...hehe....hihi....ja mám vlastně blog což xD Tak když už jsem si teda vzpoměla....xD M2 příště kopněte, ať si vzpomenu a něco sem dám :D


Tenká křídla andělské nenávisti 2

8. srpna 2016 v 22:03 | Haga |  Na křídlech andělů
Druhý díl této zvláštní hovadiny xD Jen se omlouvám, nevim, jestli to dopíšu, protože zase nestíhám a pak nwm jestli si ještě vzpomenu o čem jsem to psala a nechce se mi to číst znova, ale pokusím se xD
Každopádně mi teď v hlavě běží neustále jedna...představa, který se nějka nemůžu zbavit a nejspíš ani nechci, ale každopádně je neustále se mnou čím víc nad ní přemýšlím a uvažuju, tím je mi blíž... ani nevim, jestli jsem šťastná, nebo jestli se bojim xD nevadí! už vás asi otravuju, uižjte si povídku, třeba zas něco někdy přidíám, nebo zcvoknu xD Uvidíme xD Já osobně fandím zcvonutí, i když mě činost posledních týdnů moc prostoru na zbláznění nedává xD


Cítila jsme na sobě jeho hladový a váhavý pohled. Havraní vlasy mu spadaly do čela. Jistým způsobem mi vzhledem připomínal mojí sestru. Byl jí podobný, mnohem víc než já, ale to byl asi kdokoliv, já byla jejím úplným opakem. Měla jsem zelené oči a mnohem tmavší pleť. Méně výrazné rty a hlavně vzpurnou povahu.
Ale ten muž naproti mně. Opíral se lokty o desku stolu a snažil se mně vyvést z míry a bohužel se mu to celkem i dařilo.
"Co tady vlastně děláš…" Zašeptal a zakroutil hlavou.
"Sedím." Ušklíbla jsem se a ani ne chvíli nezalitovala své uštěpačné poznámky.
Jeho tenké rty se zkroutily do pobaveného úšklebku. "Možná už vím co" Řekl pobaveným hlasem a na chvíli mu víčka zakryla pomněnkové oči.
"Takže…ehm…co mám vlastně dělat?" Zeptala jsem se a rukou si přejela přes paži, kde mi naskočila husina.
Na jeho rtech se rozhostil úsměv hodný ďábla. "Jsi v podstatě volná."
"Ale…" Zašeptala jsem.
"Copak? Nevěříš služebníkovi temné strany?" Posmíval se.
"Vždycky v tom je nějaké 'ale', když to je takhle hezká nabídka." Zamumlala jsem, položila si ruku na desku stolu a zabubnovala prsty.
"Jsi mezi vyvrheli." Řekl potichu a vstal od stolu. Byl vysoký, musela jsem zaklonit hlavu, abych se mu mohla dívat do očí. "Ty, já a pár dalších. Jsme loveni pravými anděli…" Zadíval se na moje černá křídla. "Jsi opravdu strašně zvláštní…"
"Jmenuju se Mana" Zavrčela jsem a uhnula před jeho zkoumavým pohledem, i když patřil spíše mým křídlům, nežli mně.
"Měla jsi být andělem…Mano" Zašeptal skoro neslyšně a prsty se dotknul černých peříček. Byl to tak lehký dotyk, že jsem se otřásla, jako kdyby mě polechtal. "Jsi padlý anděl, který nebyl andělem. Jsi zavržená, to nebylo v plánu, měla jsi poslouchat, opustila jsi sestru. Andělé musí šílet…a tvoje sestra stejně tak."
"Nevím, jestli šílí, nebo ne, ale každopádně už se to stalo a nic z toho všeho se nedá vrátit zpátky."
"Ale dá"
"A k čemu mi to ve výsledku bude? Už jsem jednou propadla u zkoušky, opravdu si myslíš, že na podruhý mi to vyjde? Opravdu si myslíš, že si nechám určovat to, co mám dělat? Myslíš si, že se vzdám svojí mysli?"
"Tvoje sestra to pro tebe udělala."
"Proč do toho taháš mojí sestru?! Ano, ona je dokonalá, ale-"
"Protože ona se té své mysli vzdala kvůli tobě, aby ses dala na správnou stranu!" Zařval na mě už bez nervů.
"A co ty o tom sakra víš?! A navíc, kdo sakra seš?! Nejsi schopen se ani představit!"
Zhluboka oddychoval a snažil se si urovnat myšlenky a teprve až po chvíli ze sebe dostal odpověď. "Sebastian, ten kdo za tebe zodpovídá a chrání tě."
"Cože?!"
"Už jsem ti přeci řekl, že nejsi až tak úplně jako ostatní z vyvrhelů. Jsi něco jako trofej"
"Nechci být žádná trofej! Chci svobodu, ne další hlídání!"
"Mluvíš jako malej fracek" Ušklíbl se a nahnul se pár centimetrů ode mě. "V tomhle světě svoboda neexistuje, a pokud ji náhodou dosáhneš, tak hodně brzo zemřeš."
Začaly mi pulzovat spánky. Cítila jsem, jak do mě přestupuje jeho strach a vztek. "Přes-taň" Zašeptala jsem a zalapala po dechu. Před očima se mi zatmělo a pak jsem vnímala jenom rozmazaný svět kolem. Hrudník se mi začal svírat, jakoby mě rozmačkávala neviditelná dlaň. Vší silou, která ve mně ještě zbyla, jsem ho od sebe odstrčila a sama přitom spadla ze židle na zem a začala se svíjet v návalech bolesti, které unikaly z jeho srdce.
Slyšela jsem jeho škodolibý smích. Vždycky to tak bylo. Vždycky se smáli, když přestávali cítit bolest, vždy byli šťastní a na povrch se dostávala jejich sobecká stránka. Oni byli na okamžik volní. A já byla ta uvězněná…uvězněná jejich bolestí.
Svět kolem mě se točil. Takový nával bolesti a nenávisti jsem ještě za svůj život nezažila. Sebastian měl v sobě opravdovou bolest. Větší bolest, než všichni ti sebevrazi, které jsem měla za úkol zastavit.
"Cos to měl sakra za podělanej život?!" Procedila jsem mezi zuby a ucítila, jak mi po tváři stekla teplá slza.
Jeho smích ustal. Nepochopila jsem to, tohle se nikdy nestalo. Lidi do mě vysílali všechnu tu bolest, dokud jsem necítila všechen jejich žal, dokud nebylo jejich srdce klidné, nebo dokud se nerozhodli skončit svůj život, jako ta dívka u toho srázu. Sebastian ale nebyl sebevrah a ani jsem ještě necítila všechnu jeho bolest. Jeho srdce bylo něco jako nekonečná studna, nebo alespoň tak mi to přišlo. Ale ta bolest do mě přestala proudit. Nebolelo to, jenom ve mně doznívaly zbytky jeho emocí.
"Mano…" Uslyšela jsem jeho hlas a potom ucítila jeho teplou dlaň na svém rameni. Pomalu se mi vrátilo plné vnímání. Dýchala jsem pomaleji a po chvíli si sedla. "Co to sakra bylo?!"
"Důvod, díky kterému nemůžu být nikdy andělem." Zašeptala jsem a ztratila vědomí.
 


Anděl strážnej XXII.-Melodie

27. července 2016 v 6:47 | Haga |  Na křídlech andělů
No, uznávám, že to je hodně kátký, ale....já za to nemůžu :D A navíc, když už to mám pojmenovaný, tak to nebudu předělávat :d Užijte si prázdniny,, nebo práci, nebo něco, co zrovna děláte :D


"Kam jdeš?" Zeptala jsem se ospale, když Thomas otevřel domovní dveře.
"Pro věci, ještě pořád je mám venku."
"Tak počkej, půjdu s tebou."
"Nemusíš, jdi si klidně lehnout."
"Ne, půjdu s tebou." Přiskočila jsem k němu s úsměvem a vyšli jsme do tmavě modré noci.
Teď už byly ulice osvíceny jen slabým světlem měsíce, který ještě občas zakryly mraky. Tiše jsem si prozpěvovala melodii z nějakého filmu, na který jsem si už přesně nevzpomínala, ale smutná melodie se mi nezvratně usídlila v hlavě.
Thomas se na mě škodolibě podíval a lehce kousavě řekl "Sice mám hudební hluch, tohle ho ale ještě víc zhoršuje."
Zaslechla jsem, jak za mnou Nigel vyprskl smíchy, ale neodolala jsem a sama se tomu zasmála. "Jsem ráda, že ti ten život ztrpčuji stále a bez přestávek."
"Blbko" Sykl s úšklebkem hnědovlásek.
"Vítám tě ve svém skromném příbytku." Usmál se po chvíli, když jsme došli k popelnici s vajgly poházenými všude kolem.
"Kouříš?" Podívala jsem se na něj podezřívavě.
"Nikdy mi to moc nechutnalo." Pokrčil rameny a sbalil si spacák do pytle. Pak si ještě naházel nějaké věci do batohu a vyrazili jsme zpět. "Nebude se ti stýskat?" Ušklíbla jsem se.
"Je to možná divný, ale ne…stejnak jsem tady spal teprve druhou noc, zejtra bych se přestěhoval k jiný popelnici."
"Jsi fakt cvok."
"To ti vyvracovat nebudu."
"Když mě to tak napadá…" Zamyslela jsem se. "Jak jsi mě vlastně našel?"
"Je to divný, ale něco jakoby mi řeklo, že se ti něco stane, tak jsem se tě prostě snažil najít…a našel…" Usmál se nevině jako andílek…andílek.
"No jasně" Vyklouzlo mi ze rtů.
"Cože?" Zeptal se Thomas a otočil se ke mně čelem.
"Nic, se ti něco zdálo. Máš halušky."
"Co bych bez nich dělal" Usmál se a zase si hleděl cesty.
Díky Nigu. Pomyslela jsem si, když mi konečně došli všechny ty náznaky.

Tenká křídla andělské nenávisti 1

19. července 2016 v 21:05 | Haga |  Na křídlech andělů
Andělé tady dlouho nebyli což...? Je to něco trochu jinýho, přitom podobnýho a měla jsem to tady už nějako dobu, ale tak proč to zase jednou nerozepsat, když už jsou ty prázdniny :D
tak snad mě neukamenujete, ale tak aspoň nějaká obnova, aby tady nebyly jneom dva nekonečný příbehy (z nichž jeden má už konec, ale to si neříkejte...)
Bye
Pěkné počtení


Se slzami v očích jsem sledovala dívku na kraji prudkého srázu. Naše pohledy byly spojené, i když ten můj byl zakalený slzami, cítila jsem její naléhavost, strach a nenávist.
"Co to děláš? Prosím dost!" Vykřikla jsem a na její tváři se ukázal úsměv. Sesunula jsem se na kolena a zavřela oči. "Tak sakra skoč! To bolí, nech toho sakra! Dost!" Vykřikla jsem ještě a pak jsem jenom zahlédla její mizející tělo, které padalo ze srázu dolů.
"Ne! Sakra ne! Vrať se!" Křičela jsem a doběhla ke kraji. Zadívala jsem se dolů. Nikde nekončící propast zahalená tmou.
A potom jsem to zahlédla. Ten známý stříbřitý záblesk. A pak ještě jednou a pak znovu. A nakonec z té nekončící propasti povstala překrásná dívka. Měla dlouhé havraní vlasy, které jí spadaly do půlky zad a leskly se jako skleněné. Hebká, bělostná pleť, která zářila a dodávala důraz nejen vlasům, ale i rubínovým rtům a černým řasám, jako uhel, které lemovaly hluboké, modré oči se stříbřitými nitkami nenávisti, které je protkávaly jako drahocenné plátno.
A nakonec štíhlé tělo zakryté saténovou bílou látkou, protrženou na dvou místech na zádech, kde byly dvě obrovská bělostná křídla s lesknoucím se peřím.
V rukou držela za paži dívku, která před okamžikem skočila dolů. Mávala mocnými křídly a vynášela dívku vzhůru.
"Pozorovala jsem jí jako nicotná nicka ze země, jak vynáší dívčino tělo vzhůru a jak ho potom opatrně pokládá na zem a sama si stoupá na zem. Bílý lem šatů si musela přizvednout, když vykročila směrem ke mně.
"Snášela jsem její pohled plný nenávisti, který na mě upírala z výšky.
Pomalu jsem si stoupla a alespoň výškově se jí tak vyrovnala.
"Jestli takhle budeš pokračovat, tak z tebe bude nanejvýš padlý anděl, uvědom si to konečně!"
"Nech mě na pokoji…" Zašeptala jsem a zaryla svůj pohled do země.
"Jsi moje sestra proboha! Když už ne kvůli sobě, tak se snaž alespoň kvůli mně. Umíš si představit co to je za tebe napravovat všechny tyhle chyby?!" Hlas se jí třásl a ruce zatínala v pěsti. "Oni tě nenechají dlouho, máš na to už jenom pár hodin, nanejvýš dní. Mano, nedělej hlouposti. Musíš se sebrat, nebo budeme stát každá na jiné straně propasti." Šeptala a v očích se jí zaleskly slzy. Z kruté sestry, která v sobě tolikrát už udusila svobodné myšlenky a někdy i city se rozbila na okamžik skořápka a ona se ukázala ve své zranitelné podobě.
"Nevím, jestli budu někdy schopná pohřbít v sobě to, co mi zbylo po mámě. Nevím, jestli v sobě dokážu udusit všechny ty pocity, co mám po tátovi…a nevím, jestli v sobě kdy dokážu uzamknout svobodu, kterou mám alespoň v sobě, i když jsem za mřížemi." Viděla jsem v její tváři zděšení a strach.
"Mano, buď ticho!" Zašeptala a rozhlédla se kolem. Ale bylo to k ničemu a obě jsme to věděly. Oni nás slyšeli. Každé naše slovo a hlavně každé z těch, které bylo mířené proti nim.
"Katt…"Usmála jsem se "Už je pozdě…a obě to víme. Moje duše je černá." Cítila jsem, jak mým tělem prostoupila horká vlna. Hnědé vlasy mi pozvedl vítr. "Ale pamatuj si jedno. Já proti tobě nebudu nikdy, pokud ty nebudeš proti mně. Pokud se rozhodneme, že zůstaneme sestrami a nezradíme se, tak jimi zůstaneme. Můžeme to dokázat." Zašeptala jsem, ale pak už jsem nevydržela spalující žár, který se šířil mým tělem a zařvala. Můj hlas rozrážel okolní vzduch. Odehnal ptáky, kteří se zvedli z větví stromů a v okolní tmě a vzlétly k zářícímu měsíci.
Stiskla jsem víčka a otevřela je teprve ve chvíli, kdy jsem ucítila, že se mé nohy nedotýkají země. Najednou jsem byla o několik čísel výš, než moje sestra. Kolem mě vířil vzduch a k zemi padalo pírko temnější nežli noc. Rukou jsem si prohrábla vlasy a narazila na dva malé růžky. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká horká slza. Cítila jsem, že tohle je svoboda. Nebyla to správná cesta, tedy ne podle lidí kolem mě. Byla to cesta svobody. Cesta vlastního uvažování.
"Promiň Katrino, musela jsem tě zklamat." Zašeptala jsem, ale ona mi už nemohla odpovědět. Za jejími zády se zjevilo několik bílých andělů, kteří ji chytali za paže a oblečení a tahali ji co nejdál ode mě. Zatímco kolem mě se shlukla černá mlha, která mě pomalu celou pohltila. S mými sny, vírou i křídly.

Kam dál