Vím, že jsem divná a jiná, ale raději půjdu sama proti všem než s nimi.
Varování: Tyto stránky obsahují Yaoi a někdy i hentai. Naleznete zde i různé krvavé scény... Pokud tyto stránky nevyhledáváte, nebo jste jimi znechuceni odejděte a nevystavujte se vnitřnímu neklidu...

Hloupá zvědavost

23. května 2016 v 0:21 | Anerko |  Anerčiny špatné chvilky
malý střípky dohromady a ejhle je z toho kousek povídky, tak snad se bude trochu zamlouvat


"Tak budeš mě už poslouchat ty děvko?!" AU! Muž se znovu napřahuje a uštědřuje mi další ránu do tváře, která mě shodí z kleku na zem. Musím se zvednout, jinak do mě ještě začne kopat. Mírně zkroutím hlavou. Muž se ke mně sehne a chytne mi bradu do hrubých prstů. Zvedne mi hlavu a donutí mě se mu dívat do očí. Do očí, ve kterých se blýskalo něco zlého a odporného. Zelený jed v jeho očích se přeléval jako tekutina. "Budeš-mě-poslouchat?!" Byl to šepot, který se člověku zavrtá do hlavy a on ho pak za žádnou cenu nemůže dostat ven. Rozléhá se tam a neustále se opakuje, jako v jeskyni ozvěna.
"Ano pane." Překvapilo mě, jak moc mám vyschlý hlas. Byl to spíš skřekot, než mluva.
"Hodná holka." Mírně se přitom usmál, jenomže byl to spíš ledový, děsivý úšklebek, než vlídný a milý smích.
Neustále mě držel za bradu a tahal mě za ni nahoru, takže jsem měla veškerou váhu na svých kolenou. Už tak jsem je měla rozedřené až do krve, jakoby to nestačilo. Cítila jsem, jak se mi do masa zarývají drobné kamínky a prohlubují tak ránu víc a víc do masa. Bolestně jsem zkřivila tvář a pokusila se kolenům ulehčit, jenomže to se mému trýzniteli ani tročku nelíbilo. Chytil mě za ramena a přitlačil mě víc k zemi, až jsem bolestně vykřikla.
"Bolí tě to ty děvko?" Ušklíbl se a mě přeběhl mráz po zádech. Kousla jsem se do rtu, jen abych znovu nevykřikla, ale slzy v očích jsem už zastavit nedokázala. V jeho očích bylo čitelné pobavení. Chytil mě za bílou, škrábavou košili a zvedl mě do vzduchu. Zalapala jsem po dechu, ale nebylo mi to moc platné.
Do plic se mi nedostávalo vzduchu, ale nebylo to kvůli utaženému lemu košile u krku, ale spíše vzlyky, které jsem nemohla nijak potlačit.
"Jste odporní, vy všichni. Kdybyste alespoň byli stranou a chovali se dál jako hloupé ovce jdoucí v nekonečném davu. Ne, vy musíte šťourat nos do věcí, do kterých vám nic není. Jste jenom hlupáci, kteří si ani trochu neuvědomují, do čeho se pletou, nebo co to vlastně viděli. Myslíte si, že to byla jedna jediná výjimka a ona opravdu byla, protože se toho děje mnohem víc a mnohem horší věci. Jste odporný odpad společnosti. Nepatříte nikam. Nepatříte k nám, ale tím, že jste něco viděli, nepatříte ani k lidem, ke kterým jste patřili doteď." Pomalu jsem přestávala vzlykat. Uklidňovala jsem se. Jeho vztek mi dodával určitou jistotu, i když by to mělo být naopak. Nohy se mi kývaly kousek nad zemí, ale ne a ne na ni dosáhnout.
"Já ale nepatřím nikam už od mala, tímhle mě nijak nezarmoutíš." Hloupost.
Ve tváři celý zbrunátněl. "Krávo." Ruku posunul mírně dozadu a pak mě vší silou hodil proti zdi.
Zády mi prošla ostrá bolest, která mi přešla do končetin a hlavy. Hlava mi třeštila, jako střep. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Tahle místnost mi byla až moc známá. Za tu dobu, co tady bydlím znám snad každý centimetr této cely… tedy vlastně pokoje. V blázincích nejsou cely… jenomže taky nám tady mají poskytovat útočiště a vidinu minimálně částečného uzdravení.
*
To jsem už byla zvyklá? Jak je možné, že mě táhnou po zemi a já se už ani nebráním? Nebo to je jenom únava?
Zase ty dveře. Bože…zase moje cela, tedy vlastně pokoj.
Dveře se se skřípěním otevřou. Prsty se chytnu prahu, když moje tělo překračuje hranici pokoje a chodby, ale stačí jediné škubnutí muže, který mě táhne, a prsty mi z dřeva sjedou. Moje tělo se zvedne ze země a já najednou ležím na posteli. Už je to zase tady…
Koutkem oka se podívám po hoře svalů, odcházející z pokoje, ale pozornost se mi velmi rychle upře zase zpátky a osobu naproti mně.
Sedí na posteli. Může jí být tak 25. Ta holka je tady už delší dobu jak já… a je to a ní vidět. Fialové kruhy pod očima, vlasy oholené, na těle vystupující kosti a všude podlitiny.
"Liso?" Můj hlas nebyl skoro slyšet. Dívka se ani nepohnula. Stále upírala pohled svých hnědých, velkých očí do země. Musela být dřív, než se sem dostala opravdu krásná. Ne tak krásná, jak se říká jenom tak ze slušnosti nebo krásná díky tunám šminek. Prostě přírodně krásná. I teď, když byla naprosto zlomená, oholená a zanedbaná, tak z ní něco vyzařovalo. Něco, co říkalo jsem nádherná a to mi nikdo nevezme. "Liso…" Zkusila jsem to po druhé, ale ani tentokrát se nepohnula. Bylo to u ní obvyklé. Už nedokázala smysluplně vnímat, nedokázal si uvědomovat okolní svět. Povedlo se jim to. Udělali z ní blázna. "Liso." Konečně. Hnědé oči na mě konečně spočinuly.
"Nevypadáš dobře." Musela jsem se usmát. Jakoby na tomhle místě někdo mohl vypadat dobře. "Jsi v pořádku?"
"I kdybych nebyla, tak s tím nemůžeš nic udělat." Lisa jenom pokrčila rameny a zase upřela svůj pohled na zem.
Když jsem sem přišla poprvé, tak se mě málem pokusila zabít, dokud nepochopila, že mám z vnějšího světa ještě pořád zásobu energie a síly… to jsem teď už neměla.

A kdyby se tenkrát nestala ta jedna jediná hloupá věc, tak bych se tomuhle všemu mohla vyhnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ak Ak | 31. května 2016 v 7:51 | Reagovat

Už zase někoho mucis -.- xD ale jako povedlo se ti to,trochu mi to připomíná jinou povídku od tebe ale nevybavim si název...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama