Vím, že jsem divná a jiná, ale raději půjdu sama proti všem než s nimi.
Varování: Tyto stránky obsahují Yaoi a někdy i hentai. Naleznete zde i různé krvavé scény... Pokud tyto stránky nevyhledáváte, nebo jste jimi znechuceni odejděte a nevystavujte se vnitřnímu neklidu...

Tenká křídla andělské nenávisti 1

19. července 2016 v 21:05 | Haga |  Na křídlech andělů
Andělé tady dlouho nebyli což...? Je to něco trochu jinýho, přitom podobnýho a měla jsem to tady už nějako dobu, ale tak proč to zase jednou nerozepsat, když už jsou ty prázdniny :D
tak snad mě neukamenujete, ale tak aspoň nějaká obnova, aby tady nebyly jneom dva nekonečný příbehy (z nichž jeden má už konec, ale to si neříkejte...)
Bye
Pěkné počtení


Se slzami v očích jsem sledovala dívku na kraji prudkého srázu. Naše pohledy byly spojené, i když ten můj byl zakalený slzami, cítila jsem její naléhavost, strach a nenávist.
"Co to děláš? Prosím dost!" Vykřikla jsem a na její tváři se ukázal úsměv. Sesunula jsem se na kolena a zavřela oči. "Tak sakra skoč! To bolí, nech toho sakra! Dost!" Vykřikla jsem ještě a pak jsem jenom zahlédla její mizející tělo, které padalo ze srázu dolů.
"Ne! Sakra ne! Vrať se!" Křičela jsem a doběhla ke kraji. Zadívala jsem se dolů. Nikde nekončící propast zahalená tmou.
A potom jsem to zahlédla. Ten známý stříbřitý záblesk. A pak ještě jednou a pak znovu. A nakonec z té nekončící propasti povstala překrásná dívka. Měla dlouhé havraní vlasy, které jí spadaly do půlky zad a leskly se jako skleněné. Hebká, bělostná pleť, která zářila a dodávala důraz nejen vlasům, ale i rubínovým rtům a černým řasám, jako uhel, které lemovaly hluboké, modré oči se stříbřitými nitkami nenávisti, které je protkávaly jako drahocenné plátno.
A nakonec štíhlé tělo zakryté saténovou bílou látkou, protrženou na dvou místech na zádech, kde byly dvě obrovská bělostná křídla s lesknoucím se peřím.
V rukou držela za paži dívku, která před okamžikem skočila dolů. Mávala mocnými křídly a vynášela dívku vzhůru.
"Pozorovala jsem jí jako nicotná nicka ze země, jak vynáší dívčino tělo vzhůru a jak ho potom opatrně pokládá na zem a sama si stoupá na zem. Bílý lem šatů si musela přizvednout, když vykročila směrem ke mně.
"Snášela jsem její pohled plný nenávisti, který na mě upírala z výšky.
Pomalu jsem si stoupla a alespoň výškově se jí tak vyrovnala.
"Jestli takhle budeš pokračovat, tak z tebe bude nanejvýš padlý anděl, uvědom si to konečně!"
"Nech mě na pokoji…" Zašeptala jsem a zaryla svůj pohled do země.
"Jsi moje sestra proboha! Když už ne kvůli sobě, tak se snaž alespoň kvůli mně. Umíš si představit co to je za tebe napravovat všechny tyhle chyby?!" Hlas se jí třásl a ruce zatínala v pěsti. "Oni tě nenechají dlouho, máš na to už jenom pár hodin, nanejvýš dní. Mano, nedělej hlouposti. Musíš se sebrat, nebo budeme stát každá na jiné straně propasti." Šeptala a v očích se jí zaleskly slzy. Z kruté sestry, která v sobě tolikrát už udusila svobodné myšlenky a někdy i city se rozbila na okamžik skořápka a ona se ukázala ve své zranitelné podobě.
"Nevím, jestli budu někdy schopná pohřbít v sobě to, co mi zbylo po mámě. Nevím, jestli v sobě dokážu udusit všechny ty pocity, co mám po tátovi…a nevím, jestli v sobě kdy dokážu uzamknout svobodu, kterou mám alespoň v sobě, i když jsem za mřížemi." Viděla jsem v její tváři zděšení a strach.
"Mano, buď ticho!" Zašeptala a rozhlédla se kolem. Ale bylo to k ničemu a obě jsme to věděly. Oni nás slyšeli. Každé naše slovo a hlavně každé z těch, které bylo mířené proti nim.
"Katt…"Usmála jsem se "Už je pozdě…a obě to víme. Moje duše je černá." Cítila jsem, jak mým tělem prostoupila horká vlna. Hnědé vlasy mi pozvedl vítr. "Ale pamatuj si jedno. Já proti tobě nebudu nikdy, pokud ty nebudeš proti mně. Pokud se rozhodneme, že zůstaneme sestrami a nezradíme se, tak jimi zůstaneme. Můžeme to dokázat." Zašeptala jsem, ale pak už jsem nevydržela spalující žár, který se šířil mým tělem a zařvala. Můj hlas rozrážel okolní vzduch. Odehnal ptáky, kteří se zvedli z větví stromů a v okolní tmě a vzlétly k zářícímu měsíci.
Stiskla jsem víčka a otevřela je teprve ve chvíli, kdy jsem ucítila, že se mé nohy nedotýkají země. Najednou jsem byla o několik čísel výš, než moje sestra. Kolem mě vířil vzduch a k zemi padalo pírko temnější nežli noc. Rukou jsem si prohrábla vlasy a narazila na dva malé růžky. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká horká slza. Cítila jsem, že tohle je svoboda. Nebyla to správná cesta, tedy ne podle lidí kolem mě. Byla to cesta svobody. Cesta vlastního uvažování.
"Promiň Katrino, musela jsem tě zklamat." Zašeptala jsem, ale ona mi už nemohla odpovědět. Za jejími zády se zjevilo několik bílých andělů, kteří ji chytali za paže a oblečení a tahali ji co nejdál ode mě. Zatímco kolem mě se shlukla černá mlha, která mě pomalu celou pohltila. S mými sny, vírou i křídly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ak Ak | Web | 20. července 2016 v 20:25 | Reagovat

huuuu šáááá :D a je z ní padlej anděl <3
Ne, promiň, já vím, že je to asi jakože špatně, ale... xD já mám ráda ty zlobivé <3
Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, zní to fakt dobře :D :3
Ps. tak co, už hraješ pokémony? xD

2 anko-san anko-san | 20. července 2016 v 22:13 | Reagovat

[1]: nemám data, takze ne xD Jenom to občas zapne přítel, když je zrovna volnej server :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama