Vím, že jsem divná a jiná, ale raději půjdu sama proti všem než s nimi.
Varování: Tyto stránky obsahují Yaoi a někdy i hentai. Naleznete zde i různé krvavé scény... Pokud tyto stránky nevyhledáváte, nebo jste jimi znechuceni odejděte a nevystavujte se vnitřnímu neklidu...

Tenká křídla andělské nenávisti 2

8. srpna 2016 v 22:03 | Haga |  Na křídlech andělů
Druhý díl této zvláštní hovadiny xD Jen se omlouvám, nevim, jestli to dopíšu, protože zase nestíhám a pak nwm jestli si ještě vzpomenu o čem jsem to psala a nechce se mi to číst znova, ale pokusím se xD
Každopádně mi teď v hlavě běží neustále jedna...představa, který se nějka nemůžu zbavit a nejspíš ani nechci, ale každopádně je neustále se mnou čím víc nad ní přemýšlím a uvažuju, tím je mi blíž... ani nevim, jestli jsem šťastná, nebo jestli se bojim xD nevadí! už vás asi otravuju, uižjte si povídku, třeba zas něco někdy přidíám, nebo zcvoknu xD Uvidíme xD Já osobně fandím zcvonutí, i když mě činost posledních týdnů moc prostoru na zbláznění nedává xD


Cítila jsme na sobě jeho hladový a váhavý pohled. Havraní vlasy mu spadaly do čela. Jistým způsobem mi vzhledem připomínal mojí sestru. Byl jí podobný, mnohem víc než já, ale to byl asi kdokoliv, já byla jejím úplným opakem. Měla jsem zelené oči a mnohem tmavší pleť. Méně výrazné rty a hlavně vzpurnou povahu.
Ale ten muž naproti mně. Opíral se lokty o desku stolu a snažil se mně vyvést z míry a bohužel se mu to celkem i dařilo.
"Co tady vlastně děláš…" Zašeptal a zakroutil hlavou.
"Sedím." Ušklíbla jsem se a ani ne chvíli nezalitovala své uštěpačné poznámky.
Jeho tenké rty se zkroutily do pobaveného úšklebku. "Možná už vím co" Řekl pobaveným hlasem a na chvíli mu víčka zakryla pomněnkové oči.
"Takže…ehm…co mám vlastně dělat?" Zeptala jsem se a rukou si přejela přes paži, kde mi naskočila husina.
Na jeho rtech se rozhostil úsměv hodný ďábla. "Jsi v podstatě volná."
"Ale…" Zašeptala jsem.
"Copak? Nevěříš služebníkovi temné strany?" Posmíval se.
"Vždycky v tom je nějaké 'ale', když to je takhle hezká nabídka." Zamumlala jsem, položila si ruku na desku stolu a zabubnovala prsty.
"Jsi mezi vyvrheli." Řekl potichu a vstal od stolu. Byl vysoký, musela jsem zaklonit hlavu, abych se mu mohla dívat do očí. "Ty, já a pár dalších. Jsme loveni pravými anděli…" Zadíval se na moje černá křídla. "Jsi opravdu strašně zvláštní…"
"Jmenuju se Mana" Zavrčela jsem a uhnula před jeho zkoumavým pohledem, i když patřil spíše mým křídlům, nežli mně.
"Měla jsi být andělem…Mano" Zašeptal skoro neslyšně a prsty se dotknul černých peříček. Byl to tak lehký dotyk, že jsem se otřásla, jako kdyby mě polechtal. "Jsi padlý anděl, který nebyl andělem. Jsi zavržená, to nebylo v plánu, měla jsi poslouchat, opustila jsi sestru. Andělé musí šílet…a tvoje sestra stejně tak."
"Nevím, jestli šílí, nebo ne, ale každopádně už se to stalo a nic z toho všeho se nedá vrátit zpátky."
"Ale dá"
"A k čemu mi to ve výsledku bude? Už jsem jednou propadla u zkoušky, opravdu si myslíš, že na podruhý mi to vyjde? Opravdu si myslíš, že si nechám určovat to, co mám dělat? Myslíš si, že se vzdám svojí mysli?"
"Tvoje sestra to pro tebe udělala."
"Proč do toho taháš mojí sestru?! Ano, ona je dokonalá, ale-"
"Protože ona se té své mysli vzdala kvůli tobě, aby ses dala na správnou stranu!" Zařval na mě už bez nervů.
"A co ty o tom sakra víš?! A navíc, kdo sakra seš?! Nejsi schopen se ani představit!"
Zhluboka oddychoval a snažil se si urovnat myšlenky a teprve až po chvíli ze sebe dostal odpověď. "Sebastian, ten kdo za tebe zodpovídá a chrání tě."
"Cože?!"
"Už jsem ti přeci řekl, že nejsi až tak úplně jako ostatní z vyvrhelů. Jsi něco jako trofej"
"Nechci být žádná trofej! Chci svobodu, ne další hlídání!"
"Mluvíš jako malej fracek" Ušklíbl se a nahnul se pár centimetrů ode mě. "V tomhle světě svoboda neexistuje, a pokud ji náhodou dosáhneš, tak hodně brzo zemřeš."
Začaly mi pulzovat spánky. Cítila jsem, jak do mě přestupuje jeho strach a vztek. "Přes-taň" Zašeptala jsem a zalapala po dechu. Před očima se mi zatmělo a pak jsem vnímala jenom rozmazaný svět kolem. Hrudník se mi začal svírat, jakoby mě rozmačkávala neviditelná dlaň. Vší silou, která ve mně ještě zbyla, jsem ho od sebe odstrčila a sama přitom spadla ze židle na zem a začala se svíjet v návalech bolesti, které unikaly z jeho srdce.
Slyšela jsem jeho škodolibý smích. Vždycky to tak bylo. Vždycky se smáli, když přestávali cítit bolest, vždy byli šťastní a na povrch se dostávala jejich sobecká stránka. Oni byli na okamžik volní. A já byla ta uvězněná…uvězněná jejich bolestí.
Svět kolem mě se točil. Takový nával bolesti a nenávisti jsem ještě za svůj život nezažila. Sebastian měl v sobě opravdovou bolest. Větší bolest, než všichni ti sebevrazi, které jsem měla za úkol zastavit.
"Cos to měl sakra za podělanej život?!" Procedila jsem mezi zuby a ucítila, jak mi po tváři stekla teplá slza.
Jeho smích ustal. Nepochopila jsem to, tohle se nikdy nestalo. Lidi do mě vysílali všechnu tu bolest, dokud jsem necítila všechen jejich žal, dokud nebylo jejich srdce klidné, nebo dokud se nerozhodli skončit svůj život, jako ta dívka u toho srázu. Sebastian ale nebyl sebevrah a ani jsem ještě necítila všechnu jeho bolest. Jeho srdce bylo něco jako nekonečná studna, nebo alespoň tak mi to přišlo. Ale ta bolest do mě přestala proudit. Nebolelo to, jenom ve mně doznívaly zbytky jeho emocí.
"Mano…" Uslyšela jsem jeho hlas a potom ucítila jeho teplou dlaň na svém rameni. Pomalu se mi vrátilo plné vnímání. Dýchala jsem pomaleji a po chvíli si sedla. "Co to sakra bylo?!"
"Důvod, díky kterému nemůžu být nikdy andělem." Zašeptala jsem a ztratila vědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sakurako-neko sakurako-neko | Web | 9. srpna 2016 v 14:34 | Reagovat

hezkej díl :)
A dopsat to musíš! XD protože...eee...no.... mi tím uděláš radost? :3 prosím! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama